Ruské pseudovolby 2024

Tento článek byl přeložen z originálu Centra pro strategickou komunikaci Ukrajiny Spravdi.gov.ua

Důvodů pro uznání nadcházejících ruských „voleb“ za neplatné je více než dost. Za prvé, hlasování se bude konat kromě Ruska i na okupovaných územích Ukrajiny: na Krymu, a v Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti. Zájem Kremlu o konání „voleb“ v těchto oblastech je ale nejen územní - žije zde asi 6 milionů potenciálních voličů, kteří budou využiti k propagandě obrazu přesvědčivého vítězství Putina. Při těchto praktikách Rusko sahá k nestoudným machinacím - například v září 2023 okupanti uvedli, že v Chersonské oblasti se Volebního dne (který ve skutečnosti trval tři dny) zúčastnilo více než 65% voličů. Podle šéfa Chersonské regionální organizace Výboru voličů Ukrajiny však „okupanti ani neměli oprávnění volební komise“. Okupační úřady navíc hojně využívají administrativní nátlak, zastrašování „voličů“, nemluvě o základním falšování výsledků. Není pochyb o tom, že se tohle bude opakovat i v březnu 2024.

Pokud jde o samotné Rusko, březnové „volby“ budou další fází formování Putinova diktátorského režimu, který trvá téměř čtvrt století. Podle Ústavy Ruské federace z roku 1993 nebyla osoba oprávněna vykonávat prezidentský úřad déle než dvě po sobě jdoucí období. V roce 2008 byl tento problém vyřešen operací „Nástupce“: do roku 2012 vládlo Rusku duo Medveděv-Putin. Přípravy na návrat Putina začaly v roce 2008, kdy bylo funkční období prodlouženo ze 4 na 6 let. Právní registrace Putinovy diktatury byla dokončena v roce 2020, během jeho čtvrtého prezidentského období. Poté byla novelizována Ústava Ruské federace, což mu umožnilo znovu kandidovat. Evropský parlament sice označil změny za nezákonné, ale změna byla provedena: Putin mohl zůstat u moci až do roku 2036, tedy prakticky doživotně.

Putin na koncertě demonstrace „Krymské jaro“, 18. března 2022. Zdroj: AFP / SCANPIX

Diktatura se ale budovala nejen prostřednictvím popsaných právních manipulací a falšování při volbách. Současně Ruská federace prováděla očistu na poli politickém i mediálním. Místo skutečných opozičních kandidátů stál proti Putinovi vždy loajální sparing partner, zatímco osobnosti, které by alespoň teoreticky mohly podkopat status quo, byly nuceny emigrovat, byly vystaveny represím nebo dokonce fyzicky zničeny. Dnes má Kreml celý arzenál represivních nástrojů, které mu umožňují se okamžitě vypořádat s disidenty, například notoricky známé zákony o zahraničních agentech, dezinformace o armádě atd. Podle nezávislých analytiků bylo v letech 2018-2022 v Rusku přijato 50 represivních zákonů a 38 zákonů bylo přijato po začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu. Tyto zákony se aktivně uplatňují: podle Centra pro lidská práva Memorial (v Rusku zakázáno v prosinci 2021) je dnes v Rusku více než tisíc politických vězňů a osob pronásledovaných kvůli jejich náboženským názorům.

Putinova diktatura je tedy realitou. Mezinárodní uznání nadcházejících „voleb“ by Rusku bylo signálem, že to svět přijímá jako samozřejmost. To by Putina povzbudilo k dalším zločinům uvnitř i vně Ruska a bylo inspirací pro autoritářské vůdce po celém světě.

Neuznání ruských voleb by vyžadovalo důkladné přehodnocení strategie mezinárodního společenství vůči Rusku. Západní politický establishment dlouho choval naději, že Putinův režim se dříve nebo později zhroutí v důsledku odporu ruské společnosti, protesty v letech 2011-2012 tyto naděje silně podpořily, nevedlo to však ke skutečným změnám. Již v roce 2014 Putin uvrhl Rusy do „krymské euforie“, která posílila loajalitu k režimu a stala se politickou záminkou pro zesílení represí proti odpůrcům. Symbolem definitivního kolapsu nadějí byla vražda Borise Němcova v roce 2015. Brzy poté upřel západ své naděje na další ruskou osobnost, Alexeje Navalného, který si v roce 2017 začal získávat popularitu jako bojovník proti korupci. Jeho osud je však dobře znám.

Tělo Borise Němcova na místě vraždy v Moskvě, únor 2015. Zdroj: Fotografie z otevřených zdrojů; Spravdi.gov.ua

Ani rozsáhlá invaze na Ukrajinu Putinovým režimem neotřásla. Svět naopak viděl, jak pasivní (či loajální) je ruská většina, která je připravena pokorně nést břemeno sankcí a války. Opozičně smýšlející osobnosti, z nichž většina emigrovala mimo Rusko, prokázaly naprostou neschopnost ovlivňovat procesy ve své zemi. V tomto smyslu by se neuznání ruských voleb (a tedy uznání Putina jako uzurpátora a jeho režimu jako diktatury, ke které skutečně došlo) stalo důležitým krokem k uznání, že pasivní strategie čekání na pozitivní změny v Rusku selhala, a západ bude potřebovat efektivnější a proaktivnější přístup v konfrontaci s globální hrozbou, kterou Putinova diktatura představuje.